„Zkušenost s opožděnou pomocí kolegům ze Severodoněcku, kteří přišli o své divadlo i domov, nás v Městských divadlech pražských poučila, že solidarita má smysl tehdy, je-li včasná a vytrvalá. Proto dnes stojíme při ukrajinských divadlech s pevným cílem: aby už žádné další místo, kde se rodí lidskost a porozumění, neskončilo v troskách dřív, než jsme udělali vše, co bylo v našich silách.“

Rozhovor s Konstiantynem Zorkinem mezi Charkovem a Českem

Budík zvoní o půl osmé. Snídaně nebude, stejně jako většinu dní. „Vyčistím si zuby, sedneme do auta a jedeme,“ popisuje jedno z typických rán v Mykolajivu dobrovolnice Koridoru UA Adéla Pafková.

Sedím v Charkově u studeného radiátoru, na nohy mi teplomet fouká horký vzduch a píšu. Nohy mě pálí, stůl, papír i inkoust jsou chladné. Teplota v našem bytě v centru města je zhruba osmnáct stupňů. Na mě je to málo. Přesto bych neměnila.

Nové číslo časopisu Moderní divadlo přináší lidské portréty z Ukrajiny a vrací hlas těm, jejichž každodennost plyne navzdory válce.